Vosk je dalším důležitým produktem včelstev. Historie včelaření a produkce včelího vosku sahá až do hluboké minulosti. Během svého vývoje se včely naučily vosk využívat ke stavbě díla, které jim slouží k líhnutí nového plodu a k uskladnění potravy. Vosk je vylučován voskotvornými žlázami mladých včel dělnic ve formě malých šupinek tzv. voskových zrcátkách na spodní straně 3.-6. článku (tergit) zadečku. Její aktivita je za normálních okolností nejvyšší po narození mezi 9.-18. dnem.  Pokud má ale včelstvo nedostatek stavitelek, mohou starší včely činnost žlázy obnovit (změnou potravy).

Chitinová stěna zrcátek je perforovaná mikroskopickými otvory, jimiž po zvýšené námaze tryská sekret jako čerstvý vosk. Na vzduchu tuhne a ve formě šupinky přebírá anatomický tvar zrcátka. Ikdyž se šupinka odloupne, zůstává částečně zasunutá pod přečnívajícím okrajem sousedního článku zadečku.Hmotnost jedné šupinky 0,5mm silné se pohybuje v rozmezí 0,8 – 2mg. Energetická (metabolická) náročnost u produkce vosku je vysoká. Ke vzniku 1 kg vosku potřebují 1.250.000 šupinek pylu. 1 kg včel produkujících vosk může vytvořit až 0,5 kg vosku. Při snůšce 50 g nektaru za 24 h vyprodukuje 1 kg včel 71 g vosku; při 250 g nektaru je to 116 g vosku za den.

Pokud včelstvo nestaví plásty, padá vosk na dno úlu, kde vytváří tzv. měl.

Včelí plást

  • plást   –   dílo plné medu, pylu nebo plodu
  • mezistěna   –   základ pro budoucí dílo, plást
  • souš   –   prázdný plást
  • voští   –   částečně vylámané souší
  • divočina   –   volně vystavené včelí dílo
  • srdí   –   divočina zanesená medem
  • trubčina   –   dílo s trubčími buňkami

Zpracování

Včela šupinku podle potřeby sbírá kartáčkem třetího páru noh a zpracovává kusadly. Vzniká bílá tvarohovitá hmota. Působením slin se stává vláčnou za předpokladu, že teplota prostředí je 33 °C až 36 °C.

Nové voskové dílo včely zakládají tím způsobem, že se zavěsí na strop obývané dutiny a zaklesnuté nožkami jedna do druhé vytvoří jakýsi živý závěs. V této poloze kolektivně zpracovávají produkovaný vosk a společně hnětou stěnu díla.

V úlech budují včely dílo na předem lisovaných voskových mezistěnách. Mezistěny podle potřeby a v požadované velikosti vkládá do úlu včelař.Při pohledu z boku nejsou buňky vystavěny vodorovně, nýbrž mají sklon ±15° nahoru – ode dna k víčku. Ani řídký nektar tak nevyteče. Dno buňky je ze zadní strany vyztuženo spojnicí stěn protějších buněk.
Vzdálenost mezi plásty včely velmi přesně dodržují. Je akorát tak široká, aby v ní prošly dvě včely, t.j. ±10 mm. U krajních plástů však pouze 5 mm – na jednu včelu.

Nové voskové dílo má bíložlutou barvu. Včelařská odborná terminologie ho označuje termínem „panenská souš“. Každá vylíhlá včela zanechá v buňce „košilku“ – dílo díky tomu mění barvu a postupem času tmavne přes odstín propečené žemle až k tmavohnědé. Několikaleté plásty jsou zčernalé.

Vlastnosti

Vosk je velmi tvárná chemicky inertní látka, v ruce lze vosk lehce hníst. Na omak vosk není mastný a nelepí se ani při stisku mezi zuby. Včelí vosk obsahuje až 284 různých složek. Ne všechny byly identifikovány, ale asi 111 z nich jsou látky těkavé. Z kvantitativního hlediska jsou nejvýznamnější monoestery a diestery nasycených a nenasycených uhlovodíků, volných mastných kyselin a hydroxypolyesterů.

Včelí vosk je plastickou a tvárlivou hmotou již při pokojové teplotě (nejlépe tvárlivý je při 35 °C). Konzistence, visko zita a pevnost vosku se značně mění s teplotou. Při teplotách blízkých nule a pod nulou se stává vosk velmi křehký! Stejně tak působí na vosk jeho bělení. Přijde-li horký vosk během zpracování do styku s železem, mědí či zinkem, získá šedozelenou až načernalou barvu. Napravuje se kyselinou fosforečnou.

Ve vodě je vosk nerozpustný (obsahuje maximálně 0,5 % vody). Za studena se nejlépe rozpustí v chloroformu, acetonu, benzenu a pyridinu. Za tepla v etanolu, metanolu, izoamylal koholu a petroléteru.

Panenský vosk (tj. z nezaplodovaných plástů) je téměř bílý či jen slabě nažloutlý.  Včelí dílo v úle s postupujícím věkem tmavne. Na tento jev působí přibývající nečistoty ve včelím díle (exuvie , zámotky, výkaly larev, pylová zrna), ale také difundující barviva zejména z pylu. Nejvíce barví pylová zrna slunečnice, řepky, smetánky a dokonce máku (obsahují vysoký podíl v tuku rozpustných barviv).

Včelaři se však naučili včelí vosk také zpracovávat, a tak ho dnes můžeme znát především z voskových svíček. Malé množství vosku se z plástů vytaví pomocí solární energie ve slunečním tavidle. Tento způsob je velmi levný, ale málo efektivní. Vyšší výtěžnost se docílí pomocí lisování za horka či párou.

Využití

Farmaceutický průmysl – v potahové látce tablet, snižuje rychlost rozpouštění léčiva a prodlužuje jeho účinnost. Používá se při výrobě emulzí, balzámů, gelu, kapslí, rtěnek, řasenek a přípravků pro péči o vlasy. Bývá součástí krémů proti akné, krémů na ruce a obličej.
Medicína   –   součástí sterilní směsi (Horsleyho vosk) tmelící látky při operacích lebeční kosti
Kovoprůmysl   –   konzervace především zbrojních systémů
Kovolijectví, šperkařství   –   výroba kovoliteckých forem technologií „na ztracený vosk“
Lehký průmysl   –   impregnace dřeva, leštění obuvi, speciální nátěrové hmoty
Restaurátorství   –   součást dobových technologií při restaurování historických předmětů.
Potravinářství   –   Včelí vosk se v potravinářství využívá jako povolený potravinový doplněk s označením E901, nejčastěji jako leštidlo čokoládových figurek, bonbónů či jako výborný prostředek k vymazávaní plechů při pečení, skvěle nahradí oblíbený pečící papír. Včelí vosk se také žvýká. Oblíbená jsou víčka medových plástů, která včelař při vytáčení seřezává. Včelař si vychutnává skvělou medovou chuť a vosk zároveň vyčistí zuby. Vosk se samozřejmě nakonec vyplivne, pokud by však vosk pozřel, vůbec nic se nestane. Žvýkání voskových víček s medem pomáhá při zánětech horních cest dýchacích a senné rýmě.