Včela medonosná (Apis mellifera)

 Vědecká klasifikace, kmen: členovci, třída: hmyz, řád: blanokřídlí, podřád: štíhlopasí, čeleď: včelovití, rod: včela, binomické jméno Apis mellifera

Včela medonosná – Apis mellifera žila původně jen v Evropě, Asii a v Africe. Až v 17. století byla dovezena do Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu. Včela medonosná si hnízda staví na chráněných místech, jednotlivé plástve jsou umístěny vedle sebe.

Včela medonosná má nejvyšší hospodářské využití. Včela květná ( Apis florea F.) žije pouze ve volné přírodě v Asii. Včela zlatá (Apis dorsata F.) žije v horských oblastech Indie.
Včelí tělo se skládá ze třech hlavních částí: hlava, hruď a zadeček, které jsou od sebe oddělené zúžením, jenž umožňuje pohyblivost. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra. Včela má dvě složené oči po stranách hlavy a tři jednoduché oči na vrcholu temena. Ve srovnání s lidským okem je u včel horší rozlišování barev. Například špatně rozeznává červenou barvu. Na rozdíl od člověka však vidí ultrafialové barvy čehož náležitě využívá při hledání květin. K vidění používá pouze složené oči jednoduché oči používá pouze na světelné dráždění. Tvar včelí hlavy je u matky srdcovitý, u dělnice trojúhelníkový a u trubce kruhovitý.

Včelí tykadla jsou dvě článkovitá ústrojí ve středu přední strany hlavy. Na včelích tykadlech se nalézají čichová a hmatová ústrojí. Tykadla dělnic jsou složeny z 12 článků, u trubců z 13.

Včelí hruď má v larválním vývojovém stádiu 3 hrudní články, v dospělosti má včela hruď složenou ze 4 článků. Při přestavbě orgánů ve stádiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a využil se na stavbu její zadní části.

Včela má 3 páry nohou, které slouží nejen k pohybu ale i k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu, čištění tykadel. Nohy včel nesou též chemické a mechanické receptory. Na třetím páru noh včel najdeme košíčky, do kterých včela sbírá pyl.

Včela má po bocích hrudi  dva páry blanitých křídel. Křídla jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků. Pohyb včelích křídel za letu je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Pohyb křídel je nahoru a dolů zajišťují hrudní svaly a je ve tvaru osmičky. Včela dokáže letět nejen dopředu, ale i třeba stát za letu na místě

Zadeček včel obsahuje zažívací orgány, medový váček, jedovou žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na konci má žihadla je háček, aby po bodnutí nešel vytáhnout z rány. Včela  po vytržení žihadla i s jedovým váčkem později umírá. Vytržené žihadlo ještě chvíli vypouští jed do rány. Pokud žihadlo z rány vytahujete za jedový váček, je tu riziko že si zbytek jedu vymáčknete z váčku do rány. Včely lidé chovají k získávání včelích produktů jako je med, vosk, propolis, mateří kašička, jed, pyl a opylovací činnost

Včelí vývojové fáze: vajíčko, larva, předkukla, kukla, dospělý jedinec.

Vajíčko pokládá včelí matka do dělničí, trubčí nebo do mateří  buňky. Do včelí a mateří buňky klade včela vajíčka oplozená, do trubčích vajíčka neoplozená. Vajíčka jsou bílé tyčinkovité, lehce zakřivené, dlouhé 1,3 – 1,8 mm o váze kolem 0,130 mg.

Včelí larva se ještě vůbec nepodobná včele, protože nejprve musí projít celou dokonalou proměnou. Tělo včelí  larvy tvoří hlava a 13 článků. Larva má bílou lesklou barvu. V prvních hodinách jsou dlouhé přibližně 1,5 – 2,0 mm. Larvy jsou v buňkách stočené bříškem dovnitř a časem se napřimují až vyplní téměř celý objem buňky.

Předkukla má v mateřské buňce, vytvořený zámotek jen na bocích a ve vrchní části buňky. Jednotlivé vnější části těla předkukly už začínají narůstat do tvarů podobných dospělé včele.

Stádium kukly trvá u matky 5 dní a u dělnic a trubců 8 dní. Během zakuklení nastává přeměna vnitřních orgánu.

Dospělá včela, matka nebo trubec vylézá z buňky po vykousání jejího víčka.

Včely žijí ve společenství nazývaném včelstvo. Každé včelstvo obsahuje jednu matku, mnoho dělnic, a určité množství trubců. Množství trubců, závisí na síle včelstva, dostupnosti pylu a roční době. Jednotliví členové včelstva jsou na sobě závislí.

Matka má úlohu klást vajíčka, čímž zabezpečuje obnovu včelstva
Trubci oplodňují matky a v případě potřeby pomáhají zahřívat včelí plod.
Dělnice vykonávají pro včelstvo všechny ostatní potřebné práce, jako je: vyhledávání a přinášení potravy což je nektar, medovice, pyl, voda, zpracovávání medu z nektaru a medovice, konzervování pylu, stavbu plástů, krmení matky, trubců a plodu, střežení vchodu do úlu, úklid a čištění, větrání a udržování správné teploty v úlu a řada dalších činností.

Matka je včelí samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány. Matka se od dělnic se liší i svými většími rozměry. Matky měří 20-25 mm a jejich hmotnost se po vylíhnutí pohybuje v rozmezí 175-240 mg. Oplozená matka váží 225-290 mg.  Včelí matka se také nijak nepodílí na pracích v úlu. Žihadlo matky je uzpůsobené nejen k obraně ale její žihadlo funguje zejména jako kladélko ke kladení vajíček. Dělnice se o matku neustále starají a celý život jí krmí tzv. mateří kašičkou což je výměšek hltanových žláz mladých včel.
Vývoj včelí matky je zpočátku podobný jako vývoj dělnice, jen larvička matky dostává mateří kašičku ve větším množství než dělnice.Matka se líhne 16. dne od položení vajíčka do mateřské misky. Okamžitě po vylíhnutí jí přijdou dělnice nakrmit. Pokud v úlu nalezne po vylíhnutí další matku, nastane mezi nimi souboj, při kterém ta slabší zpravidla zahyne.

Rojení je přirozený způsob rozmnožování včelstev. Při rojení se včelstvo rozdělí na dvě části. Stará matka vyletí s prvním rojem a zabydlí se ve vyhlédnuté dutině. Silné včelstvo se může vyrojit i vícekrát v jedné sezóně.

Matka produkuje feromon, který dělnice z matky olizují a předávají si ho dál jedna druhé. Pokud nebude matka ve včelstvu tak zjistí, že je osiřelé a začne zakládat nouzové matečníky.
Včelí dělnice jsou to samičky, které mají nevyvinuté pohlavní orgány. Dělnice vyrůstají do velikosti 12-14 mm a jejich hmotnost se pohybuje okolo 100 mg. Líhnou se z oplodněných vajíček a v hlavní snůšce se jich v úlu nachází dělnic 30 000 – 50 000, v době zimního klidu 10 000 – 20 000.

Dělnice se líhnou 21. den. Po vylíhnutí  se z nich stávají na 3 dny včely čističky, jejichž úkolem je vyčistit buňky a připravit je matce k zakladení. 4 až 6. dne, se stávají krmičkami a jejich úkolem je starat se o larvy. 6. až 12. dne mají za úkol krmit matku mateří kašičkou. 12 až 21.. dne se z dělnic stávají stavitelky, které staví plástve. V následujícím stádiu vývoje se ze stavitelek 18. dne stávají strážkyně česna a nakonec od 21. dne, se z dělnic stávají létavky. Létavky nosí do úlu potravu a vody. Délka života včely závisí na výživě a množství práce. V době snůšky se dělnice dožívají 30-40 dnů. V době zimního klidu to může být i 6-8 měsíců.

1 den příprava pro matku k zakladení
4.den krmička zásobování larev potravou
6.den kojička krmení matky mateří kašičkou
12.den stavitelka stavění včelího díla
18.den strážkyně česna střežení vchodu do úlu
21.den létavka dopravování potravy do úlu

Pokud včelstvo přijde o matku a nedokáže si odchovat jinou, dojde k vzájemnému krmení dělnic mateří kašičkou, která způsobí aktivaci jejich vaječníků. Taková včela ale není schopna se spářit s trubcem, proto klade vajíčka neoplodněná, z nichž se líhnou trubci.

Trubec je včelí sameček. Měří 15-17 mm a váží okolo 220 mg a nemá žihadlo. Trubci se líhnou z neoplozených vajíček. Trubci žijí zpravidla jen v letním období. Může jich být několik set až pár tisíc. Na konci léta jsou trubci vyhnáni z úlu.

Nemoci včel

Nemoci plodu:  viróza, včelí mor, hniloba, zvápenatění, varroáza

Nemoci dospělých včel: viróza, nosemóza, akarapidóza, varroáza, umidóza, otrava

Stavba těla

Anatomie včely

Včela patří do kmene členovců (Arthropoda). Její tělo se skládá ze tří hlavních částí – hlava, hruď, zadeček. Tyto části jsou od sebe oddělené zúžením, které jim umožňuje pohyblivost.

Hlava

Hlava (caput) včely je s hrudí spojena tenkým zúžením, které jí umožňuje pohyb. Oporu svalstvu poskytuje vnitřní kostra (tentorium). Po boku temene hlavy (vertex) má včela dvě složené oči (oculi compositi) a na vrcholu temena tři jednoduché oči (ocelli), které jsou rozmístěné do tvaru trojúhelníku, jehož vrchol na přední části hlavy směřuje dolů. Od spodního jednoduchého oka se táhne středem temena tenká brázdička (carina), která se rozděluje na dvě větve končící u kořenů tykadel.

Tykadla (antennae) včel jsou dvě článkovitá ústrojí umístěná vedle sebe v jamkách přibližně ve středu přední strany hlavy nad čelním štítem. Na tykadlech se nachází mnoho smyslových orgánů, pomocí kterých včela dovede vnímat čichová a hmatová podráždění. Tykadla samiček se skládají z 12 článků, u trubce ze 13. Nejdelší je základní článek tykadla, tzv. násadec, kterým je tykadlo na hlavě upnuté. Násadec pokračuje krátkým válcovitým kolínkem, které ho spojuje s ostatními články tykadla tzv. bičíky. U samiček se bičíky skládají z 10 článků, u trubce z 11.

Hlava včelí matky má srdcovitý tvar, dělnice trojúhelníkový a hlava trubce je kruhovitá.

Hruď

Hruď (thorax) má hlavní funkci jako nosič orgánů pohybu – křídel a nohou. Tomu odpovídá i její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo. V larválním vývojovém stádiu má včela 3 hrudní články, dospělá včela má však hruď složenou ze 4 hrudních článků, protože při přestavbě orgánů ve stádiu kukly se první břišní článek přesunul k hrudi a využil se na stavbu její zadní části.

Jednotlivé hrudní články se nazývají: předohruď (prothroax), středohruď (mesothroax), zadohruď (metathroax), a přesunutý kroužek (propodeum).

Nohy

Včela má 3 páry nohou (pedes). Včele slouží nohy k pohybu, k vytváření řetízků s ostatními včelami, k předávání voskových šupinek, sběru a ukládání pylu, čištění tykadel. Nesou též chemické a mechanické receptory. Známé je hlavně ústrojí na třetím páru nohou, zvané košíčky, do kterých sbírá pyl.

Články nohou: kyčel (coxa); příkyčlí (subcoxa); stehno (femur); holeň; pata a články (poslední nese drápky a polštářky)

Křídla

Včela má na každém boku hrudní části jeden pár blanitých křídel (alae), která jsou na povrchu pokrytá množstvím drobných chloupků, okem běžně neviditelných. Přední křídla jsou větší než zadní. Podle délky dvou určitých žilek na křídle včely včelaři vypočítávají tzv. loketní index, podle kterého poznají, o jaké geografické plemeno včely se jedná. Včela je má neustále napjatá. Pohyb křídel je tak rychlý, že není možné sledovat jednotlivé kmity. Letící včela spojí zadní křídlo s předními háčky ve sponě. Vytvoří tak souvislou trojúhelníkovou plochu. Po skončení letu a návratu křídel do normální polohy v klidu se háčky posunutím předního křídla přes zadní samy vypnou. Pohyb křídel nahoru a dolů ve tvaru osmičky zajišťují hrudní svaly. Včela dokáže letět dopředu, stát za letu na místě (např. když zpracovává pyl do rousků) a také dokáže stát na podložce a pohybem křídel účinně větrat úl.

Zadeček

V zadečku (abdomen) včely jsou uložené zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Je pohyblivě spojen s hrudní částí. Žihadlo na konci zadečku je duté, napojené na jedový váček. Na konci má háček, který znemožňuje po bodnutí jeho vytažení z rány. Včela si tak po bodnutí vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a následně umírá. Po vytržení žihadla dochází ještě po nějakou dobu k vypouštění jedu do rány, což zvyšuje účinek bodnutí. Pokud má člověk žihadlo v ráně, v žádném případě ho nesmí vytahovat tak, že by ho uchopil za jedový váček, neboť by si tím vymáčkl zbytek jedu ve váčku do rány. Žihadlo je nutno vyškrábnout tenkým předmětem (nehtem).

Vývoj včely

  1. Vajíčko
  2. Larva
  3. Předkukla
  4. Kukla
  5. Dospělec (imago)

Vajíčko pokládá matka včely medonosné do dělničí či trubčí buňky plás­tu nebo do mateří misky. Do včelí buňky a mateří misky klade vajíčka oplozená, do trubčích vajíčka neoplozená. Vajíčko je bílé tyčinkovité, lehce zakřivené, o délce 1,3 – 1,8 mm a hmotnosti kolem 0,130 mg.

Larva vylíhlá z vajíčka není ještě vůbec podobná včele a musí projít celou dokonalou proměnou, než se z ní stane dospělec (imago). Tělo larvy tvoří hlava a 13 článků. Pokožka larvy má bílou lesklou barvu. Larvy jsou v prvních hodinách dlouhé přibližně 1,5 – 2,0 mm a směrem k hlavě a zadečku se zužuje. V buňkách jsou larvy stočené bříškem dovnitř a postupem růstu se napřimují a vyplní téměř celý objem buňky.

Předkukla má v mateřské buňce, tzv. matečníku, vytvořený zámotek jen na bocích a ve vrchní části buňky. Do tohoto zámotku se larva zapřádá po zavíčkování buňky. Jednotlivé vnější části těla předkukly už začínají narůstat do tvarů podobných dospělé včele.

Kukla je čtvrtým stádiem vývoje včely. Stádium kukly trvá u matky 5 dní a u dělnic a trubců 8 dní. Během této doby se kukla nehýbe a je natočená v buňce hlavou směrem k otvoru buňky. Ve stádiu kukly nastává přeměna vnitřních orgánu. Živiny potřebné pro látkovou přeměnu a na tvorbu nových orgánů čerpá ze zásob proteinů, glykogenu a tuku, které si vytvořila v larválním stádiu.

Dospělec vylézá z buňky po vykousání jejího víčka. Celkový vývoj matky trvá 16 dní, dělnice 21 dní, a trubce 24 dní.

Včelstvo

Apis mellifera bi

Včely žijí ve společnosti, kterou nazýváme včelstvo. Včelstvo je zpravidla složeno z jedné matky, mnoha dělnic, a určitého množství trubců, závisejícího na síle včelstva, dostupnosti bílkovinné potravy (pylu) a roční době. Do určité míry je odchov trubců podmíněn i genetickými vlastnostmi a stářím matky. Jednotliví členové včelstva jsou na sobě závislí tak, že jeden bez ostatních nedovede plnit svou funkci a následně zahyne (např. osamělá dělnice, matka, či trubec, nebo plod). Mezi včelami funguje dokonalá dělba práce:

  • Matka – její úlohou je klást vajíčka, čímž zabezpečuje obnovu včelstva
  • Trubec – jeho úlohou je oplodnit mladé matky; v případě potřeby pomáhá zahřívat včelí plod, díky své vyšší tělesné teplotě, než jakou mají dělnice
  • Dělnice – vykonávají pro včelstvo všechny ostatní potřebné práce, jako je: vyhledávání a přinášení potravy (nektar, medovice, pyl, voda), zpracovávání medu z nektaru a medovice, konzervování pylu, stavbu plástů, krmení matky, trubců a plodu, střežení vchodu do úlu, úklid a čištění, větrání a udržování správné teploty v úlu a řada dalších činností.

Matka

Matka je včelí samička, která má jako jediná z celého včelstva vyvinuté pohlavní orgány (dělnice je mají zakrnělé). Od dělnic se liší na první pohled svými většími rozměry. Matky měří 20-25 mm a jejich hmotnost se po vylíhnutí pohybuje v rozmezí 175-240 mg. Oplozená matka váží 225-290 mg. Od dělnice se dále liší tím, že nemá orgány uzpůsobené ke sběru, tedy pylové košíčky, voskotvorné žlázy, ani hltanové žlázy. Matka se také na rozdíl od dělnic nepodílí na pracích v úlu. Své žihadlo má uzpůsobené nejen k obraně (a to pouze v případě konfliktu s jinou matkou; nemá na žihadle protiháčky, proto po bodnutí nehyne, jako je to u dělnic) ale její žihadlo funguje zejména jako kladélko ke kladení vajíček. O matku se musí dělnice soustavně starat. Celý život jí krmí tzv. mateří kašičkou (výměšek hltanových žláz mladých včel), bohatou na bílkoviny.

Vývoj matky

Vývoj matky je zpočátku podobný jako vývoj dělnice. Rozdíl je v tom, že larvička matky dostává od začátku až do konce larválního vývoje mateří kašičku ve větším množství, než dělnice. Postup je takový, že při přípravě na rojení (popř. při tiché výměně) položí matka na dno mateřské misky (matečníku) oplodněné vajíčko. Mateřská miska má tvar kulového vrchlíku o průměru 9 mm a je postavena dnem vzhůru, nejčastěji na okraji plástu. Pokud včelaři odchovávají „umělé“ matky, zhotovují si tyto misky sami z včelího vosku, nebo používají misky sériově vyráběné z plastu. Po položení vajíčka do mateřské misky vystaví dělnice z této misky mateřskou buňku ve tvaru žaludu a je dlouhá 20-30 mm. Z vajíčka se po třech dnech zárodečného vývoje vylíhne larvička, která velmi rychle roste, a za 5 dní zaplní mateřskou buňku. Na konci larválního vývoje dělnice buňku zavíčkují, larva se v ní na 8 dní zakuklí, a během této doby se z kukly přemění na dospělou matku. Matka se tedy líhne 16. dne od položení vajíčka do mateřské misky. Z buňky se dostane pomocí kusadel, kdy vykouše ve víčku otvor, a víčko odklopí. Tento otvor si dovede vykousat přesně tak velký, aby jím akorát prolezla, takže podle velikosti otvoru včelař může poznat velikost matky. Okamžitě po vylíhnutí jí přijdou dělnice nakrmit. V případě nouze se jde matka sama nakrmit sladinou (medem). Pokud v úlu nalezne po vylíhnutí další matku, nastane mezi nimi souboj, při kterém ta slabší zpravidla zahyne. Někdy bývá i vítězící matka poraněná. V některých případech dokonce zahynou obě.

Rojení je přirozený způsob rozmnožování včelstev. Při rojení se včelstvo rozdělí na dvě části, ve kterých jsou zastoupeny včely všech věkových kategorií včetně trubců. S prvním rojem vyletí i stará matka. Roj se zabydlí v předem vyhlédnuté dutině a postaví si tam nové plásty. V úle zůstávají zavíčkované mateřské buňky (matečníky), ze kterých se pak vylíhnou mladé matky. Silné včelstvo se může vyrojit i vícekrát v jedné sezóně.

Matka produkuje feromon, kterému se ve včelařství říká „mateří látka“. Včely dělnice tento feromon z matky olizují a předávají si ho dál jedna druhé. Tato chemická informace tak ve včelstvu neustále koluje. Pokud bude matka ve včelstvu chybět, tento feromon přestane kolovat, a včelstvo tak zjistí, že je osiřelé, a proto začne zakládat nouzové matečníky. Aby je mohlo založit, musí ve včelstvu existovat otevřený plod (tzn. vajíčka, larvičky). Pokud ve včelstvu otevřený plod není, je včelstvo odsouzené k zániku. Včelař může pomoci tím, že do včelstva přidá plást s otevřeným plodem z jiného včelstva. Lepším řešením je přidání cizího zavíčkovaného matečníku ve stádiu těsně před vylíhnutím. Doba, po kterou ve včelstvu matka neklade, se nepříznivě projeví zeslábnutím včelstva. Proto zkušení včelaři takovému včelstvu přidávají oplozenou matku. Tato procedura je vždy s rizikem, že včelstvo matku nepřijme a úspěch záleží na zkušenostech včelaře.

Dělnice

Dělnice tvoří ve včelstvu nejpočetnější složku. Jsou to samičky, které mají nevyvinuté pohlavní orgány, a proto se nemohou spářit s trubci. Dělnice vyrůstají do velikosti 12-14 mm a jejich hmotnost se pohybuje okolo 100 mg. Líhnou se z oplodněných vajíček v dělničích buňkách, kterých bývá na 1 dm2 přibližně 400. V době hlavní snůšky se v úlu nachází dělnic 30 000 – 50 000 , v době zimního klidu 10 000 – 20 000.

Vývoj dělnice

Dělnice se líhnou z oplozeného vajíčka 21. den od jeho položení do buňky. Po vylíhnutí začnou sílit a po 2-3 hodinách se z nich stávají na dobu 3 dnů tzv. včely čističky, jejichž úkolem je vyčistit buňky a připravit je matce k zakladení. V dalším stádiu vývoje, 4. dne, se stávají krmičkami a jejich úkolem je starat se o zásobování larev potravou. Po odeznění stádia krmičky se dělnicím zvyšuje sekreční činnost hltanových žláz a 6. dne se z nich stávají kojičky, které mají za úkol krmit matku mateří kašičkou. V dalším stádiu se dělnicím aktivují voskotvorné žlázy a 12. dne se z nich stávají stavitelky, které staví včelí dílo. V následujícím stádiu vývoje se ze stavitelek 18. dne stávají strážkyně česna, a v posledním stádiu, 21. dne, se ze strážkyň stávají létavky, jejichž úkolem je donášení potravy a vody do úlu. Touto činností se včela opracuje a následně uhyne. Včely uhynou i v případě, že použijí své žihadlo, protože si ho po bodnutí vytrhnou i s jedovou žlázou. Délka života včely závisí na výživě a množství práce. V době snůšky, kdy je jejich činnost nejintenzivnější, se dělnice dožívají 30-40 dnů. Mimo toto období se dožívají až několika měsíců.

Den Stádium Činnost
po 2-3 hodinách čistička čistění buněk => příprava pro matku k zakladení
4. den krmička zásobování larev potravou
6. den kojička krmení matky mateří kašičkou
12. den stavitelka stavění včelího díla
18. den strážkyně česna střežení vchodu do úlu
21. den létavka dopravování potravy do úlu

Činnost dělnic se přizpůsobuje hlavně tomu, co je včelstvu potřeba. Údaje uvedené v tabulce jsou příkladem získaným z pozorování označených dělnic.

Pokud včelstvo osiří, a nedokáže si odchovat matku, dojde k vzájemnému krmení dělnic mateří kašičkou. Tím dojde k aktivaci jejich vaječníků a takovým včelám pak říkáme trubčice. Vzhledem k tomu, že nejsou schopny se spářit s trubcem, kladou vajíčka neoplodněná, ze kterých se líhnou pouze trubci. Takové včelstvo je odsouzené k zániku, neboť tyto trubčice již nepřijmou žádnou matku. Existují sice postupy, kterými lze někdy takové včelstvo zachránit přidáním matky, ale zkušení včelaři to nedělají, neboť věková struktura těchto včelstev je vysoká a takto zachráněné včelstvo stejně zaostává. Včelaři se snaží k tomuto stavu nenechat dojít, a pokud k němu přece jen dojde, pak taková včelstva raději likvidují.

Trubčí larvy v dělničích buňkách dorůstají větších rozměrů, do buněk se nevejdou, a proto včely tyto buňky protahují. Po zavíčkování jsou tyto buňky nevzhledné a říká se jim hrboplod.

Trubec

Trubec je včelí sameček. Měří 15-17 mm a váží okolo 220 mg. Narozdíl od dělnic a matky nemá žihadlo. Trubci se líhnou z neoplozených vajíček, která matka naklade do trubčích buněk, odlišujících se od dělničích svou velikostí. Trubčí buňky jsou větší než dělničí a na 1dm2 trubčích buněk jich připadá 270. Trubci žijí zpravidla jen v letním období a jejich počet postupně klesá. Ve včelstvu jich může být několik set až pár tisíc, ale nejčastější množství je okolo 500 trubců. Včelaři, kteří chovají matky, záměrně ve včelstvech odchovávají větší množství trubců, aby zvýšili pravděpodobnost oplodnění matky trubci s kvalitnějšími genetickými vlastnostmi. Na konci léta dělnice z úlu trubce vyženou z důvodu přerušení snůšky v důsledku déle trvajícího nepříznivého počasí. V zimě se tedy trubci v úlech nacházejí jen ve výjimečných případech.

Potrava, krmení, med a další včelí produkty

Potrava včel sestává z:

Sběrem a shromažďováním zásob se zabývají výhradně dělnice-létavky. Nektar a medovici sbírají do tzv. volátka – rozšířené části trávící trubice umístěné v přední části zadečku. Pyl městnají do košíčků na holenním článku třetího páru nohou.

Bílkovinná složka potravy

Přinesený pyl je létavkami městnán do plástových buněk. Úlové včely (krmičky a kojičky) uskladněný pyl podle potřeby odebírají a pomocí enzymu hltanových žlaz přeměňují ve svém těle na bílkovinnou složku potravy důležitou pro krmení plodu – larev v buňkách. Takto natrávenou a upravenou potravou je plod krmen včelami krmičkami. Složení krmného produktu je proměnlivé a ovlivňuje spolu s dalšími činiteli vývoj larev v dělnice, trubce či novou matku.

Larva matky v matečníku je po celou dobu svého vývoje živena produktem o vysoké biologické hodnotě. Krmivo za tím účelem produkované včelami kojičkami nese případné označení „mateří kašička“.

Glycidová složka potravy

Po příletu do úlu předávají létavky nasbíraný nektar resp. medovici z volátka do volátka úlovým včelám. Úlové včely obdržený nektar zahušťují tak, že pomocí ústních orgánů vystavují kapku nektaru teplému a větranému prostředí úlu. Zahuštěnou sladinu ukládají do buněk plástů. Dalším odpařováním vody uložená sladina dozrává postupně v med. Glycidová složka potravy je podle potřeby čerpána z takto nashromážděných zásob medu.

Matka a trubci se nechají krmit kojičkami.

Voda

Vodu přinášejí včely létavky z vnějšího prostředí. Je zajímavé, že dávají přednost vodě z lidského hlediska nekvalitní (močůvka, okraje zakalených louží).

Přinesená voda slouží k ředění medu při zpracování na krmivo. Voda odpařující se z buněk při zahušťování sladiny a dozrávání medu se stává důležitým činitelem při regulaci úlového mikroklima. Fyzikální účinky odpařující se vody včely využívají tak, že aktivním větráním (víření křídel na česně) regulují vlhkost a teplotu úlového prostředí.

Orientace a komunikace

Včelí tanec

Včela medonosná jako sociální hmyz s vysoce rozvinutou schopností komunikace.

Včelí tanec

Zajímavý je způsob, jakým informuje včela průzkumnice o poloze nového zdroje potravy: Děje se tak pomocí včelího tance.

  • Na svislé ploše plástu včela vybíhá určitým směrem, bzučí křídly a vrtí zadečkem. Po ukončení vrčivého přímého běhu se vrací v klidu po elipse k výchozímu bodu a opět vybíhá.
  • Vektor vrčivého běhu svírá se svislicí plástu úhel shodný s úhlem, který svírá směr k potravě a poloha slunce.
  • Při tanci je včela průzkumnice obklopena tzv. rekrutkami. Rekrutky její taneček sledují a po určité době vyrážejí z úlu ve směru, o kterém byly takto informovány. I když je slunce za mraky, včely vnímají rozptýlené polarizované světlo a podle něho určí polohu slunce.

Uvedené jevy prozkoumal, popsal a v roce 1965 zveřejnil německý zoolog Karl von Frisch.[6]

 Feromony

Další způsob komunikace podobně, jako u ostatních živočichů, ale u hmyzu především, je na základě chemických podnětů pomocí feromonů.

  • Feromony jedové žlázy – Nápadný i člověkem vnímatelný je chemický signál k hromadnému útoku. Při vbodnutí je žihadlo včely vytrženo z jejího těla. Dojde k obnažení výstelky jedové žlázy. V této části včelího těla je syntetizovaná směs hormonů, jejichž vůně uvolněná do prostoru aktivuje ostatní včely k agresi.
  • Feromony Nasanovy žlázy – Nasanova žláza je umístěna v horní části ukončení zadečku. Možno pozorovat včely dělnice, jak při návratu ze snůšky v okolí vchodu do úlu zvedají zadečky a vířením křídel rozptylují feromon přitahující ostatní včely v poli. I takto lze vysvětlit časté zalétávání včel do cizího úlu.
  • Feromon „mateří látka“  Vyústění žlázy produkující mateří látku je v blízkosti kusadel (mandibuly) matky. Feromon se uplatňuje v řadě případů. Uvedeny jsou nejdůležitější:
  1. Přitahuje k sobě dělnice pečovatelky a upevňuje soudržnost včelstva. Včely při krmení matky přejímají mateří látku a kontaktem s ostatními včelami ji rozšiřují do celého společenství.
  2. Působí jako sexuální atraktant; přitahuje trubce ke kopulaci při snubním letu
  3. Nedostatek feromonu:
  • při uhynutí matky vede včely k naražení nouzových matečníků pro výchovu matky náhradní
  • snížením produkce u staré matky nastartuje přípravy k rojení, (matečníky a výchova nových matek)

 Obranné strategie

Obranný pud včel je jednou ze základních podmínek přežití. Včely musejí uhlídat shromážděné zásoby a samotnou existenci včelstva. Útok včel lze očekávat jen tehdy, vnímají-li včely vzniklou situaci jako ohrožení zásob či existenci včelstva.

Agresivita

Pohotovost k útoku drží tzv. strážkyně na česně. Jsou velmi citlivé na pohyb a vibrace v blízkosti úlu. Zkušení včelaři vědí, že kritická vzdáleností před česnem je asi 5m. Po přiblížení za touto hranicí lze očekávat útok.

Manipulace s úlem vyprovokuje k obranné činnosti. Nejprve nalétávají, varovně bzučí. Nakonec dojde na žihadlo. Po prvním vpichu je cítit zřetelnou nakyslou vůni včelího jedu a zřejmě i feromonu. To je signál i pro ostatní včely k útoku.

Další příčiny provokující agresivitu včel mohou být:

  • obtěžování ze strany mravenců, vos, ptáku, hlodavců
  • sečení trávy křovinořezem, broušení kosy
  • těžba dřeva, pohyb koní či jiných velkých zvířat

Nejcitlivější na rušení jsou včely za časného jara a v ostatních obdobích mimo snůšku. Naopak při rojení, nakolik letící a hučící včelstvo působí impozantním až hrozivým dojmem, obavy nejsou na místě.

Hygiena

Za pozoruhodné lze považovat zjištění, že pro imunitní systém a odolnost proti chorobám nemají včely příliš rozsáhlou genetickou výbavu. Tento nedostatek je kompenzován vysokou organizovaností a účelným chováním celého hmyzího společenství, což se odráží v celé řadě „hygienických návyků“ (čistící pud, desinfekce propolisem).

V moderní době obranné mechanismy včel selhávají v konfrontaci se zavlečenými parazity (kleštík včelí Varroa destructor) nebo pesticidy a insekticidy v zemědělství. O to více jsou odkázány na pomoc člověka. Proto dnes ve volné přírodě včelstvo nemůže dlouho přežít.